Romantické filmy jsou příjemný balzám pro dlouhé zimní večery. Nesmíme se ale jimi příliš inspirovat ve skutečném milostném životě. Zasívají totiž do naší mysli nebezpečné omyly.
Ano, v romantické komedii se hrdinové často potkají dílem náhody. Někteří dokonce víckrát po sobě, jako například Hugh Grant a Andie MacDowell ve filmu Čtyři svatby a pohřeb: poprvé (ani podruhé, ani potřetí) nejsou s to proměnit svou vzájemnou přitažlivost v něco trvalejšího. A tak dostávají od osudu (vlastně od scenáristy) nové a nové šance. V životě se ovšem nevyplácí ponechávat náhodná setkání náhodě. Připraveným štěstí přeje.
Jistě. Například Meg Ryan ve filmu Samotář v Seattlu ihned pozná, že Tom Hanks je mužem jejího života. A to ho ani nemusí vidět, stačí, že ho slyší mluvit v rádiu. Na vzdálenost několika tisíců kilometrů prožije dokonalé splynutí duší a je to. Ve skutečnosti ale na to, abychom poznali "toho pravého", potřebujeme přinejmenším několik týdnů.
Viděli jsme to snad v každé komedii ze života amerických středoškoláků. Neatraktivní šprtka prodělá před zrcadlem bleskovou proměnu v královnu krásy. Stačí odstranit brýle, rozpustit vlasy, vyměnit oblečení, použít trochu řasenky a idol dívčích srdcí před ní okamžitě padne na kolena. Ve skutečnosti to ale moc nefunguje a první dojem, který na muže uděláme, se bohužel mění jen těžce.
V romantických komediích je hrdinovi často souzeno zamilovat se do té, která je mu na začátku nejprotivnější a nejnesympatičtější. Stačí vzpomenout na Mela Gibsona a Helen Hunt ve filmu Po čem ženy touží. V reálném životě se ale nenávistné jiskření jen velmi zřídka změní v jiskření milostné.
Ve všemožných variacích na pohádku o Popelce to opravdu funguje. Princ se střevíčkem v ruce převrátí naruby celé království, jen aby našel svou vyvolenou. Obyčejný muž ale spíše propadne dojmu, že když před ním utíkáte, nemáte o něj zájem. A nebude vás hledat za sedmerými horami.
Romantické komedie nás učí, že mužům nevadí, když jste neohrabaná průšvihářka (Deník Bridget Jonesové), nebo když jim uprostřed noci vyděšeně telefonujete, aby z druhého konce města přijeli zabít pavouka ve vaší vaně (Annie Hallová). Ba dokonce jim to připadá rozkošené a činí jim potěšení tahat vás z vašich věčných průšvihů. Ve skutečnosti je to ale dříve či později začne otravovat.
Když se máme rádi, nezáleží na tom, že nás dělí propastné rozdíly v majetku, vkusu nebo vzdělání... Další mýtus z říše pohádek, tak krásně zachycený v romantické komedii Pretty Woman. Umíte si představit, jak by asi soužití milionáře Richarda Gerea a prostitutky Julie Roberts probíhalo v následujících letech? Opravdu by jí nikdy nevyčítal nedostatek vzdělání a vychování? Opravdu by se nikdy v jeho světě necítila nesvá? A co by na to řekli jejich příbuzní a kamarádi?
Tahle scéna se v milostných filmech opakuje poměrně často: Ona to přežene s alkoholem, potácí se, blábolí a škytá. Zatímco Jemu to připadá neuvěřitelně roztomilé a něžně ji uloží do postele. Věřte, že většina mužů nepovažuje pohled na podroušenou ženu za nijak zvlášť atraktivní (pokud zrovna sami nejsou zlití pod obraz).
Svérázní spolubydlící s problematickou hygienou (Notting Hill), temperamentní homosexuálové (Sex ve městě), dívky se slovníkem dlaždičů (Deník Bridget Jonesové)..., to všechno jsou podle scenáristů romantických komedií osoby vhodné k tomu, aby s nimi hlavní hrdinka či hrdina probírali své milostné trable. Ve skutečnosti se ovšem ve filmech tito bizarní jedinci objevují v roli důvěrníků proto, že je na první pohled jasné, že pro hrdinku/hrdinu nepředstavují žádnou konkurenci.
K poslednímu mýtu jistě netřeba nic dodávat. V životě nás bohužel (nebo naštěstí) nespasí závěrečné titulky hned poté, co dostaneme první manželský polibek.